Jmenuju se Karel Křivka a už víc než osmnáct let stavím kulisy. Filmový kulisy.

Tak třeba teď.. Točí se tu film. Už měsíc se točí. Všichni už jsou unavení, podráždění a vzteklí.

A všichni na sebe řvou.

Zrovna nedávno na mě jeden řval: „Režisér chce, aby podlaha byla do spádu! A uprostřed takovej ten kanálek! Poteče tady krev a budou jí hadicí splachovat do toho  kanálku! To nemůžeš stihnout, pozejtří se točí!“

A tak vezmu pár hranolů a nějaký desky a udělám podlahu. Do spádu. A uprostřed kanálek.

A on na mě zase řve: „Režisér chce na podlaze dlaždičky! Ale takový ty malinký ..mozaiky! Máš nějakej nápad? To se nedá stihnout!“

A tak vezmu váleček, takovej ten hladkej, na tapety. A nožem do něj vyřežu kostičky. A pak namíchám nějakou kaši ..lepidlo, sádru a vyleju to na tu podlahu. A tím válečkem v tý kaši udělám mozaiky.

A on přijde a zase řve: „Musí se to lesknout! Musíš to eště nalakovat! To nemůžeš stihnout! Zejtra ráno se to točí!“

No a tak tam sedím a koukám, jak v tom ostatní šlapou, teď jeden přinese stůl a postaví ho doprostřed podlahy a druhej si na něj vyleze a třeba začne montovat lampu. A tak já sedím a říkám si, že přece taky někdy musej jít spát. No a tak počkám, až jdou spát a pak tam zase sedím a třeba ve dvě ráno lakuju podlahu. Pak přijedu pozdě domů, jdu taky spát a ráno zaspím.

Probudím se v poledne, v telefonu dvanáct ztracených hovorů. A tak tam volám a říkám: „Co je, co se stalo? Nějaký průšvih? Něco s podlahou?“

A on zas na mě řve: „Co s podlahou? S jakou podlahou? Podlahu neřeš, ta už se točí, ale co kurva zejtra to nádraží..?!“

A tak mi došlo, že jsou to mandaly.. Jen tyhle mandaly vítr nerozfouká.. Na ty se musí s krumpáčem..

A tak tam zase sedím, nádraží už se taky točí, já rozebírám dva dny starou podlahu a hraju si na boha.

Tohle prkno spálím, tohle vyhodím, tohle možná ještě použiju a z tohohle, z toho vyrobím Čamburinu!

Čamburina, to je velmi zvláštní věc. Je to taková hra, pár figurek a káča schovaná ve stole, nebo v bedně. Takovou Čamburinu dokáže vyrobit každej šikovnej truhlář už v prvním roce učení.

Ale moje Čamburiny mají duši. Moje Čamburiny jsou vyrobeny ze dřeva, který už někde bylo a něco vidělo.  S každým kouskem se doslova mazlím. Zákazníci někdy čekají  i rok. Do každý Čamburiny obtisknu náladu, kterou v tu chvíli mám.

A zatímco při stavbě filmových kulis za sebou nechávám dost často hlubokou ekologickou stopu, tak při výrobě Čamburin dostává již odsloužené dřevo úplně nový rozměr. Novou šanci na ještě lepší život.

..prostě jen recykluju mandaly